Reportáž z posilovny

Neděle, poledne, prázdná posilovna. Hlavní organizátor Běhu za sedmizubým hřebenem Petr Bartošek nakukuje do šatny a popohání účastníky projektu Trénuj s námi: „Máte zpoždění, honem pojďte cvičit.“ Začíná další z tréninků na květnový závod.

Patnáctičlenná skupina se připravuje od ledna, nyní v intervalu pondělní běh, čtvrteční plavání, nedělní posilovna. „Většinou se sejde alespoň desítka z nich,“ omlouvá trenér Roman Chlup slabší účast, ve slunečním počasí se jich pod střechou sešlo pět.

Každý si vybere jedno z připravených stanovišť, usadí se na stroji a pokorně vyčkává na pokyn. „Teď,“ zavelí Bartošek a všichni uvádí stroj i tělo do pochybu. „Chci slyšet jen pravidelné dýchání. Dávejte pozor na techniku. Myslete na dech a tempo, o to teď půjde,“ připomíná svěřencům a jeho slova platí jak v kontextu posilovny, tak pro závod, do kterého zbývá jediný měsíc.

Stanoviště označují papíry s čísly, závaží na strojích předpřipravil sám Bartošek, který se chopil i role tréninkového motivátora. „Už můžeme jet na maximum,“ hecuje ostatní, „nejsme tu poprvé!“ Což dokazuje i plynulost celého tréninku. Všichni se na jednotlivých stanovištích střídají bez zmatků, na strojích přesně vědí, co dělat a jak.

Platí tu odměřování přesného času: 40 sekund na provádění cviků hlídá Bartošek na stopkách svého mobilu. „Buch, kopni, výborně, pojďme!“ ozývá se. „Jedem, jedem, jedem, a stop.“ Chvíle na odpočinek, prostřídání strojů a další série cviků. „Teď si vzpomínám: Neznáš bolest!“ hlásá Bartošek repliku z filmu Rocky. Jeden z trénujících má tričko s nápisem I ♥ NY. A přestože netrénuje na newyorský maraton: „Dává mi to zabrat. Nijak to nepřeháním, ale tříměsíční trénink je hodně znát,“ míní Igor Láník mladší.

„Blíž se den D, tak ať to máte vstřebané, až budete stoupat směrem k westernovému městečku,“ připomíná Bartošek největší zkoušku na trati Běhu za sedmizubým hřebenem, dlouhý výběh na nejvyšší bod trasy. „Z celé desítky, a hlavně z kopce na úvod mám trochu strach,“ přiznává jedna z žen v programu Pavla Abrahámová. „Deset kilometrů jsem ještě neběžela, zatím si dávám dvakrát týdně okolo čtyř kilometrů.“

„Připravte se, jdeme naposledy,“ vyzývá Bartošek k poslední sérii cviků na strojích. Následuje poctivý strečink vedený trenérem Chlupem. Protažení lýtkových a stehenních svalů, rukou, zároveň vydýchání před další částí tréninku v posilovně – „ležení na pláži“.

Každý se položí na ručník rozprostřený po koberci, do vzduchu zvedne nohy v kolenou ohnuté do pravého úhlu... a začínají sklapovačky v různých variacích. „Vaše břišní svaly musí hořet,“ nese se místností. V odpočinkovém mezidobí se naopak ozývá pokyn: „Natáhnout nohy, ruce podél těla, oči zavřít. A představte si, že ležíte na pláži nebo jiném příjemném místě. Písek, vánek, duha, jarní deštík,“ pokračují asociace. V nejlepším se však zase ozve: „Lopatky nad podložku, nohy do vzduchu.“ Střídají se kostky cukru s bičem.

„Bolí vás někoho záda? Nebolí,“ odpoví si Bartošek po chvíli ticha sám a vyžene účastníky tréninku na závěrečné desetiminutové kardio. Rotoped, běžecký pás, vybírá se podle obliby. Zbyněk Žďárský, který dřív neuběhl nic, nyní zvládne i osm devět kilometrů, ale při jízdě na orbitreku hlavně zdůrazňuje, že: „Ta parta, která se v projektu sešla, je základní přínos. Díky partě totiž líp odoláme lenosti.“

(Hana Trnečková, Zrcadlo, 2011)